Svět v plamenech -(2.) Veritas vos liberabit.

09. 06. 2012 | † 01. 02. 2013 | kód autora: PDu

"Pověz mi, jak se to má s Volonem? Neslyšel jsem nic jiného, než povídačky místních lidí. Co se tam stalo, Arianno?" zeptal se dobře upravený vysoký muž stojící na balkóně vysoké věže. Jeho zdobené roucho okázale napovídalo, že je vysoce postaveným člověkem.

"Město je naprosto srovnáno se zemí, pouze suť ze zničených domů a zbytky hradeb jsou důkazem někdejšího města, Vaše eminence. Nejsou žádná svědectví, ale všichni obyvatelé města byli zavražděni a to velice násilně. Ale myslím si, že kdyby nám to neříkali vyděšení obchodníci, ale zkušení vojáci, dostali bychom přesnější informace." pravila mladá žena v lehkých, barevných šatech a s šátkem zahalující ji její vlasy, na krku měla zlatý řetízek, na němž byl přívěšek Angiusova T.

                Muž pokynul Arianně, aby k němu přistoupila na balkon a ona tak udělala a pohlédla na hliněnou širokou díru, v níž se odehrával zápas mezi útlou lidskou postavou obrněnou ve zbroji a s jakousi bizarní zbraní v ruce, proti písečným červům vylézajících z děr písečné díry. Pak muž pravil: "Kdybych chtěl znát řeči jakýchsi obchodníků, zeptal bych se na to. Já chci vědět to, co víš ty! Nebyla bys tady, kdyby ti sám Angius nedal dar, který máš. Teď mi laskavě pověz, co víš!" Řekl jí velice rázně.

                Arianna sklopila oči. Cítila se ublížena, ale tento pocit potlačila, nadechla se a snažila se mluvit: "Vaše nejvyšší eminence, já... já se omlouvám. Mé vidiny jsou... tak... neznámé. Neviděla jsem doposud nic podobného a nevyznám se v tom." Hlas se Arianně chvěl, ale byla vybídnuta, aby pokračovala: "Všechno je zbarveno krví. Tedy, vlastně nevím, jestli to je krev, nenávist, chtíč. Nepoznávám to. Však pouze skrze krveprolití poznáme pravou tvář těchto běsů. Jsou to lidé a jejich mnoho. Mají namířeno sem, do Karionu. Vaše eminence, doufám v pomoc svatého Angiuse."

                Muž dále mlčky sledoval zápasení v jámě, přičemž to již končilo zákeřným útokem červa a upadnutím lidské postavy s ženským výkřikem. Muž s noblesou zatleskal a pravil: "Ano, Angius nám pomůže, ale taky si budeme muset pomoci sami. Nyní, to tady dokonči." Pak se muž otočil a sestoupil z balkonu a do temné místnosti zvolal: "Abatyše!" Ze tmy vystoupila nádherná žena ve zbroji ozdobené Angiusovým zlatým T. Byla ozbrojena. "Co si žádáte... mistře?" zeptala se černovlasá kráska poddajně.

"Musíme se domluvit na dalším počínání ohledně této hrozby, v mých komnatách, pojďte." Řekl muž. Muž, na jehož bedrech spočíval celý Karion, město s nejvyššími věžemi a nejzbožnějším lide...

.... Tento muž se jmenoval Principus a stál v čele církve svatého Angiuse i v čele města, které bylo jeho církví prorostlé skrz naskrz. Abatyše a její sestry byly nejen jeho pravou rukou v dodržování pořádku a víry ve městě. Bylo samozřejmostí plnit všední potěšení Principuse, není totiž náhoda, že byl obklopen tolika ženami. Dalo by se to brát jako úžasný úspěch jednoho muže, který se z kněze propracoval až k Jeho eminenci církve, kterou respektovali všechny ostatní města. Avšak proti Thornovi byla víra krátká a Principus na víru ostatně také nikdy moc nedal.

                Arianna počkala, než svatý muž odejde i se svojí abatyší do vlastních komnat. Věděla, co si svatý muž od svých žen žádá a věděla, že není na ní, aby to odsuzovala. Arianna pohlédla do hliněné díry, kde se k mrtvému tělu ženy prokousával skrze železný krunýř jakýsi červ. Uchopila svoji hůl a udeřila s ní do podlahy. Jáma se pak zasypala a pohřbila tělo. Spolkla hořkost, jenž jí přivádí Principusovo pohrdání a uronila slzu, ale pouze jednu.

 

                Thorn věděl, kam míří. Věděl kde je město, kvůli kterému by mohl sám Angius sestoupit na tento svět a postavit se člověku. Jen nešel tradiční cestou, ale rozhodl své kmeny vést přes hory. Jídla si vyrabovali dost a tak jim hlad nedělal starosti. Kdysi, ještě když byl Thorn náčelníkem všech kmenů z pláni, žili zde v horách divocí lidé. Pro kmeny z plání byli horští lidé pokaždé dobrým soupeřem, ale dnes je všechno jinak. V horách je nyní pouze několik vesnic lidí, kteří se ani zdaleka nedají považovat za divoké, spíše jenom za pouhé obdělávače půdy a ti nejsou pro Thorna ničím jiným, než zbabělými zvířaty. Na zahradničení není nic obdivuhodného ani statečného a už vůbec ne lidského.

                Ve chvíli, kdy Thornovy kmeny vyplenily další vesnici a jejich dlouhá výprava byla protažena na míli, se jim do cesty postavila mladá a půvabná žena v lehkých šatech a s holí v ruce. Měla zahalenou hlavu, jen obličej ji šel vidět. Když se jí podařilo zastavit celou hordu, muži vpředu na ni jen nevěřícně zírali, Thorn s nimi. Jak se mohla opovážit postavit se jim? To nevěděla ani ona sama a pod jejich pohledy se nepatrně třásla.

                Ta žena pravila: "Zde se zastavte, poslové zkázy a zvěstovatelé smrti. Váš příchod do tohoto kraje je prolit krví a utrpením. Jaký má smysl toto plenění? Kdo vás určil pro toto temné poslání?" pak udělala neznámé gesto svoji rukou, když pokynula, aby jí někdo odpověděl.

                 Z davu vystoupil Thorn a pohlédl ženě do očí. Již dávno věděl, že některé lidi by se nemělo hned zabíjet. Zvláště ty chytré lidi by se mělo nechat nejdříve mluvit, občas z nich vypadne něco užitečného, navíc takto drzá žena si zaslouží vyslechnutí. Avšak pro Thorna bylo nepřípustné, aby se jím pohrdalo, jako nějakým nástrojem. Zvolal: "My kráčíme po vlastní cestě, ženo..! Tak jako jsme my vždy slýchávali volání války, tak na tomto světě válka utichla. Nyní my voláme válku, aby tento svět byl zpátky takový, jaký byl kdysi. Jestli se chceš mstít za někoho, koho jsme zabili, pokus se, jestli ne, tak jdi z cesty!"

                Žena se ale nepohnula z místa, stála tam a mlčela. Z té masy lidí, kterým se postavila čelem, cítila všechny zlé emoce. To, co však cítila, nebyla hniloba, zkaženost či ohavnost, navzdory tomu, co vždy tvrdili Angiusovi představení tady na zemi. Ano, bylo to zlo, co stálo před ní, ale bylo to zlo své vlastní, nesvedené žádnými temnými silami, které kdy vzdorovaly Angiusově vůli. Stála tady, protože byla příliš zvídavá a netrpělivá, musela vědět, co se to řítí na Karion a teď tomu stála tváří v tvář a litovala, že nezůstala v Karionu.

                Řekla: "Ne, zatím jste nezabili nikoho, koho znám, ale chystáte se k tomu. Jsem z města, které chcete vyplenit. A zabráním vám v tom." Přitom se musela nutně přidržovat své hole, neboť se jí začali podlamovat kolena, bála se smrti, která šla cítit ve větru.

"A jak bys nás chtěla zastavit? Za svojí kápí neskrýváš armádu, která by nás mohla zastavit a ty nebudeš čarodějkou, které bychom se zalekli!"

"Jsem kněžkou Boha Angiuse. Skutečně nevidím za vámi žádné temné síly, ale to neznamená, že tam nejsou. Zbavím vás toho, co vás ovládá, najdu to ve vás a zaženu, abyste se už nemuseli hnát za svoji krví jiných."

                To Thornem pohnulo. Stále měl v živé paměti šílenství, které seslal mezi jeho bojovníky posel jednoho bláznivého boh...


.... Tehdy Thorn v krvavé řeži musel povraždit polovinu svých válečníků, kteří ve svém šílenství bojovali proti svým druhům. Prošel mnoha válkami s hrůzami přesahujícími jeho fantazii a zákeřnostmi, které vrážely nůž do zad všem, proti kterým byly mířeny. Thorn si byl jistý, že jej neposedla z žádných těchto sil, ale mohl být takto jistý i u svých válečníků? "Ale pokud nás tato čarodějka uhrane..." pomyslel si Thorn, "... tak zažije ta nejhorší muka, které jí jen v jejím smrtelném životě dokážu nabídnout!"

Thorn jí odpověděl: "Přidej se tedy k nám, ženo. Jestli v nás odhalíš to, že jsme jen loutky, pak nás můžeš odstřihnout od loutkaře."

                Překvapení oné ženy bylo stejné, jako překvapení Thornových mužů. Ti si však svému náčelníkovi nedovolili nic vymlouvat a ani své zděšení z toho, mít čarodějku mezi sebou, nedávali najevo. A ona - Arianna, souhlasila.

"Friko, Ruvine,..." řekl Thorn, když se vrátil mezi své muže, "..nespustíte tu ženskou z očí!" Načež oba svorně odpověděli: "O to se nemusíte bát, náčelníku."

Neuplynul ani den, kdy Thornova horda rozbila tábor a Thorn musel řešit problémy s čarodějkou. Thorn procházel táborem mezi stovkami kožených stanů, mezi nimiž v nejpoužívanější cestičce tekla jakási strouha špíny, moči a mnoha jiných tělesných tekutin, které kromě lidí patřily ulovené a porcované zvěři. Pach byl samozřejmě pro normálního člověka k nevydržení. Proto Arianna sídlila na samém okraji tábora, i tak ale byla nejstřeženějším objektem v táboře.

                Thorna míjející válečnici ho zdravili sklopeným pohledem. Pouze někteří Thornovi nejbližší měli tu čest se mu podívat přímo do očí. Thorn však už ani nesledoval pohledy ostatních. I když čekal potíže s čarodějkou, nevěřil, že nastanou tak brzy.

"Tak co se tady sakra děje!?" zvolal Thorn, když vcházel do stanu. Ruvin i Friko se tam dohadovali s Ariannou, přičemž oni v ruce drželi v ruce věc, kterou Thorn v životě neviděl a očividně patřila čarodějce.

"Náčelníku! Tohle jsme u ní našli. Jsou v tom čarodějné symboly a značky! Ta ženská nás chtěla očarovat, jen co jsme postavili stan!" zvolal Ruvin a Friko souhlasně přikývl.

"Vy hlupáci, to co držíte, je kniha. To co je v ní nakresleno... napsáno, jsou obyčejná slova, která vysloví kdokoliv z vás." na to řekla Arianna rozčíleně.

"Já to vyslovit nedokážu! Nemysli si, že jsi, kdo ví jak chytrá, když si tady vymýšlíš význam těch klikyháků" prohlásil Friko a vypjal hruď.

"Jen hlupáci považují svoji negramotnost za ctnost." řekla Arianna a zkřížila ruce na prsou.

"Tak dost!" zařval Thorn. "Ukaž mi to.. to co držíš v ruce." pokynul Frikovi a ten mu předal knihu. Prolistoval mnoho stránek a ve změti čár, kroužku, háků nedokázal rozpoznat jediný znak. "Beru si to k sobě." prohlásil poté.

"To nemůžete!" rozohnila se Arianna a pohlédla Thornovi do očí. "V té knize je vše co budu potřebovat k vymýtání!"

                Když Thorn spatřil pohled Arianny, ihned mu vyletěla ruka a chytila meč připásaný na jeho zádech, který byl připraven vytáhnout. Stejně tak i Friko a Ruvin tasili své zbraně. Při výdechu pak Thorn ale pokýval hlavou a pokynul svým dvěma ochráncům, aby opustili stan. Ti tak bez odmlouvání udělali. Pak Thorn pravil: "Nedívej se mi do očí, dokud jsi v našich kmenech. Mohlo by tě to dost rychle stát krk. A teď mi řekni, jak hodláš odhalit loutkaře, pokud nějaký je? Jak ti pomůže to, co měl v ruce Ruvin?"

                Arianna ihned sklopila poddaně pohled, vzpomněla si na svoji službu v Karionu u Principuse Teodorica a jakou hořkost jí toto přináší. Pak řekla: "Omlouvám se, náčelníku." Odmlčela se, a když na ní Thorn nereagoval, pokračovala: "Ta kniha, jež byla sepsána učedníky Angiuse popisuje všechny zlé síly, které by mohly povstat proti němu. Hlavně popisuje korupci, kterou mohou zlí bohové ovládat jejich služebníky, kterým pak vládnou, ať už přímo či nepřímo."

"Jednou se nám něco takového stalo. Ve službách Zukrusse jsme bojovali proti mnohým bohům a jeden z nich, zapomněl jsem jméno, nakazil mé muže šílenstvím. Musel jsem tehdy nenávratně pobít tisíce svých mužů, nikdo jim už nemohl pomoci. Na tom šíleném bohovi jsem se nemohl ani pomstít, snědl sám sebe." řekl Thorn a posadil se na kmen stromu, který v tomto stanu nahrazoval židli.

"Myslím, že říkáte pravdu, cítím to ve vás. Je možná až skličující, že já, i když jsem kněžkou samotného Angiuse, tak jsem jen ho viděla jenom ve snech. A vy jste musel vidět mnoho bohů nebo i dokonce zabil? Tomu nemůžu uvěřit."

"V jakého boha to věříš? Proč se v něj modlíš, když jsi ho neviděla kráčet mezi svými lidmi, či vést tě do bitev, do kterých bys neměla odvahu jít? Bohů je spousta a žádný z nich si nezaslouží větší úctu za to, co dokázal, než Zukruss. Bohové jsou všichni do jednoho jen užvanění žvanilové, Zukruss ne."

"Pověz mi o tom víc, prosím. Může mi to pomoci k odhalení...loutkaře."

"Když jsem vstoupil do Zukrussovy války pod jeho erbem, nevypadal jsem mladší, než jsem teď. Ale za ty staletí, co jsem za něj bojoval, jsem dospěl již několikrát. Víš, holčičko, Zukruss, Angius, všichni bohové po kterých jsme šli, jsou jen malí páni oproti těm skutečným bohům, kteří řídí tu obrovskou prázdnotu mezi hvězdami. Těm se chtěl Zukruss vyrovnat a tak pohlcoval sílu každého padlého boha, kterého jsme dostali. A že to nebylo mnohdykrát jednoduché. Nebyli jsme to jenom my, lidé kdo bojovali. Vlastně my byli jediní lidé na bojišti, tak roztodivné stvoření by sis nemohla ani představit."

"Takže tady bojujete za Zukrusse, abyste pohltili Angiusovu moc?" Vyhrkla Arianna, která byla vytržena z Thornova vypravování.

Thorn si povzdechl: "Zukruss zemřel. Zukruss se neschovával na oblacích, v ohni či ve skalách. Kráčel mezi námi, mluvil s námi, bojoval s námi. Byl to bůh, v jehož jméně by mi bylo ctí zemřít."

Arianna hladová po každém dalším slovu, s posvátnou bázní zašeptala: "Řekni, jak.... Umírají bohové. Jak zemřel Zukruss?"

Thornovi se zkřivil obličej, ústa měl napjatá a oči přivřené. Odhodlaný výraz nasvědčoval tomu, že je připraven k boji, k vrácení se do minulosti. Řekl: "Tehdy se proti nám spojily desítky malých bohů. Bránili svoji hvězdu, na kterou jsme přišli. Víš, i naše Země je hvězda, každá hvězda na obloze je takovýto svět, na kterém jsou bohové. Se Zukrussem jsme přišli my a několik dalších legií stvoření, která bojovala v jeho jméně. Proti nám se pak postavilo vše živé, co existovalo na planetě. Obří pavouci, jejichž tělo čnělo vysoko nad mraky pod zelenou oblohou s dlouhýma tenkýma nohama. Spousta druhů létajících zmetků, jež nás otravovali z výšek, pak tisíce druhů krvežíznivých bestií stvořených desítkami bohů. Někteří bohové je nechávali zmutovat a stvořili tak bestie, které měli ty nejvražednější vlastnosti ostatních."

                "Zukruss byl raněn v té obrovské, nikdy nekončící bitvě. Už ani nevím, kým byl takto raněn, jen si vzpomínám, jak padl a už jen ležel. V jeho kamenné kůži vězela obrovská rána jako hluboká jáma, ze které čišela šedá krev. Ta krev tekla do hlubin země a zabíjela tak celou Zemi, kterou jsme dobývali. Když se jed ze Zukrussových žil dostal ke stromům, které tam žily, začaly ječet strašlivě pronikajícím hlasem, který se rozléhal po planinách. Nejdivnější stromy, jaké jsem kdy viděl. Kdysi zelená obloha pak vzplála a hořela nad oblaky i s oblaky. Nestěžoval jsem si, aspoň to zabilo ty obří pavouky. Když ale ostatní viděli, že Zukruss umírá, utekli. Zůstal jsem jenom já se svými kmeny a ještě jacísi malí dvouhlaví fialoví parchanti. Jedna hlava myslela a druhá plivala oheň, člověk nikdy nevěděl která je která. První roky v neustálé bitvě jsme ještě dokázali držet jakousi patovou situaci. Pak ale začalo přituhovat. Nepřátelé se chtěli zbavit Zukrussova těla dříve, než zabije celou Zemi. A já s umírajícím Zukrussem nemohl pohnout, protože vážil více než všechny skály a hory nad kterými vládl. Tak jsem bojoval proti všem, kteří se ho snažili zavraždit. Potoky krve se změnily v řeky a ty zas v moře. Shora na nás padal popel z neustále planoucího nebe. My pak jedli i své mrtvé nepřátele, kterých bylo vždycky dost. Mohli jsme z jejich těl stavět zdi. Osobně jsem zabil několik bohů, kteří se dostali k Zukrussovi dost blízko na to, aby ho mohli ohrozit. Když pak ale po několika letech od Zukrussova zranění utichl křik ječících... stromů, zemřela s nimi i Země o kterou jsme bojovali a tím i bohové, kteří se proti nám spojili. Nepřátelské řady zpanikařily a utekly. Před smrtí pak Zukruss vdechl život všem mým padlým bojovníkům, obdaroval nás a poslal zpátky do našeho domova, do skály, kde nás vytesali." Dopověděl Thorn snad až smutně, pak ale vzepjal hruď a pohlédl na Ariannu.

Arianna se zhluboka nadechla a pak výdechem ze sebe odhodila všechno napětí, které nastřádala při poslechu Thornova příběhu. Pak se trošku nesoustředěně zeptala: "Takže Zukruss zemřel předtím, než vás poslal nebo poté?"

"Viděl jsem Zukrusse umřít. Potom jsme putovali prázdnotou až sem, do skal."

"Zukrussova moc tedy může stále trvat, když vás po své smrti mohl dostat tady." Zároveň však Arianna tušila, že pokud je Thornova historka pravdivá, tak i zlomek Zukrussovy moci by ji dokázal snadno přemoci a ona by nedokázala Thorna z jeho vlivu vymanit.

"Já ale nikdy nebyl pod Zukrussovým vlivem." řekl stále trochu skleslý Thorn.

"Jak si můžeš být tak jistý?"

"Bojoval jsem za něj, protože jsem sám chtěl, ostatní národy si sice k sobě připoutal, ale mně ne, proto jsem s ním vytrval až do konce." odpověděl Thorn, přece si ale stále zachovával klid.

"Dobře, můžu se tedy zeptat na ostatní bohy?" zeptala se s bázní Arianna.

"Už ne, nemám na tebe celý den. Venku čekají tisíce válečníků na bitvu a mně čeká spousta práce, abych jim ji zařídil. Ale můžeš si popovídat s Frikem a Ruvinem. Řeknu jim, ať ti odpovídají na otázky." pravil Thorn a odešel ze stanu, aniž by sečkal na Arianninu reakci.

Několik dní se Arianna pokoušela pochopit podstatu běsnění Thornovy hordy. Její knihy však neznaly odpověď, nazírání do duší kohokoliv z hory zklamalo a ani Angius jí nepomohl. A tak jednoho krásného dne, kdy slunce prozařovalo duše lidí štěstím, ptáci zpívali veselé písně a květy vydávaly omamné vůně všude v okolí, nastala zkáza další vesnice, do které zavítala Thornova horda. Plenili dosti důkladně a Arianna jim v tom nemohla nijak zabránit a ani utlumit jejich běsnění. Když byla na pokraji zoufalství, už si jen sedla na lavici u jednoho z domů, dala hlavu do dlaní a začala brečet.

                Byla to jako rána do obličeje, do žaludku a následné skopání, jen mnohem horší. Stalo se něco, co jí její zničené pocity ještě zhoršilo. Z davu válečníků se ozýval křik, Arianna se šla podívat po čem onen hlouček tak pokřikuje. Z jeho středu šlo slyšet ženu, která se pevně držela pasu jednoho z Thornových válečníků, stranou hlavy se opírala o jeho klín a prosila o život. Za ní leželo několik těl vesničanů a ji samotnou už potřísněnou krví měla čekat smrt. "Udělám cokoliv, jen mě nezabíjejte!" brečela ta žena. A válečník ji od sebe konečně odtrhl a předhodil jí meč. "Tak se tedy braň, pokud mě zabiješ, můžeš odejít." Přičemž se zasmál celý hlouček válečníků.

                Ta žena, se slzami v očích a bez špetky naděje zvedla meč. Samozřejmě však zemřela hned při prvním výpadu jejího protivníka. Společně s touto neznámou dívkou, zemřelo i v Arianně kousek jí samotné.

Byl to neskutečně hypnotizující hlas, který zněl monotónně v této místnosti se zatemněnými okny v jedné z neskutečně vysokých věží města Karion. On seděl v temném koutě usazený v luxusním křesle, nohu měl přehozenou přes druhou a sledoval Principuse, jenž ho přišel navštívit. Skrze celou místnost, jejíž temnotu prosvěcovaly jenom úzké paprsky slunce škvírami mohutných záclon, řekl tento hlas Princiupusovi: "Samozřejmě uvolním své osobní rytíře pro tu vaši záležitost. Jen pochybuji, že čtyřicet mých rytířů zvrátí průběh bitvy na otevřeném poli proti barbarům."

"Nemáme moc na výběr. Karion nemá zdi, aby mohl vydržet obléhání. Bojovat ve městě by bylo bláznovství, pokud máme spoléhat na pomoc vašich jezdců ze Smyrny." řekl Principus. Vypadal soustředěně, přestože v hlavě neustále přemýšlel nad možnostmi, které má na obranu města Karion.

"Zpochybňujete snad pomoc svatého Angiuse, Principusi? Bez jeho pomoci nemohou vyhrát ani naši rytíři." říkala osoba skrytá ve stínu, nehnutě tam seděla a skrývala tvář.

"Ovšem, že nezpochybňuji. Avšak Angius pomáhá těm, kteří si pomůžou sami. Snad vaši rytíři dorazí zítra stejně, jako dorazí ti barbaři. Doufám, že chápete, že pokud padne Karion a Smyrňanští rytíři, už nebude nikdo, kdo by se proti barbarům postavil."

"Toho si jsme plně vědomi, Principusi. Právě proto a protože sám Angius bdí nad našimi kroky, neprohrajeme! Co ta vaše čarodějka?" Z takového hlasu běhá mráz po zádech. Principus byl však už zvyklý jednat s různými velvyslanci.

"Čarodějka? Myslíte snad... Ariannu? Vydala se mezi barbary na vlastní pěst. Možná se jí podaří odvrátit tuto hrozbu, ale byl by to zázrak."

"Kdyby se tak tento zázrak stal, stejně musíme tuto hrozbu zničit po příjezdu mého krále s jeho jezdci. Tito barbaři budou trvalou hrozbou všem lidem."

"Ale to jste vy taky. Pouze jste svoji temnou duši prosvítil Angiusovým světlem, avšak temnota v ní zůstává."

"A já se modlím každý den za odpuštění Principusi. Snad vám dnes tento rozhovor stačí."

"Ovšemže, sbohem." Teodoric se tak rozloučil a odešel z temné místnosti. Za dveřmi ho již čekala abatyše s dalšími sestrami ve zbroji. "Co říkal?" zeptala se abatyše s napětím.

"Nebojte se, dcery moje." řekl Teodoric a pokračoval: "Věřte v Angiuse a On vás nenechá padnout."

Ráno se v Thornově táboře rozezněly bubny a řev válečníků: "Vstávejte vy flákači, dnes se bude vraždit!" A tak i Thorna probudil hluk jeho tábora. Po dlouhé době dokázal spát celou noc, aby ho časně ráno vzbudil poplach. Ale ihned se převlékl a připravil si svoji zbraň, která mu dělala věrného partnera na jeho zádech. Když se pak ze svahu, na kterém stál jeho stan, viděl seřazenou armádu Karionu, jak čekala na pláni před nimi, mocně zařval:

"Proč jste mě zatraceně nevzbudili dříve vy líná cházko?"

                Sprintem se Thorn rozběhl ke kraji svého tábora a svolával všechny své válečníky, aby ho následovali. Byl to zmatek v jeho řadách a o to zvláštnější bylo, že nepřátelé nevyužili této slabosti a nechávali Thorna seřadit své oddíly.

"Tak si zatraceně pohněte, nenecháme je přece čekat!"

Za méně než čtvrt hodiny bylo seřazeno na tři tisíce válečníků k bitvě. Thorn je tak vedl dolů na pláň před linie nepřátel. Thornovi válečníci nikdy nedokázali udržet linie moc dlouho a tak se jejich "formace" brzy změnila v jakési neforemné, krvežiznivé něco, pochodující vstříc pravému opaku. Pak Thorn rozhodl zastavit a prohlédnout si pořádně své protivníky. S ním se samozřejmě zastavilo i jeho vojsko, po jeho bocích se postavil Friko a Ruvin. Jeho protivníci byli očividně nejsilnější uprostřed, kde stáli vojáci v bílém brnění, tisíc bojovníků, možná víc. Dále po stranách stáli obyčejní měšťané a vesničané v otrhaných hadrech a vším co můžou použít jako zbraň. Hloupost je postavit proti nám, pomyslel si Thorn.

                Arianna následovala Thorna do bitvy. Její myšlenky se točily o tom, co zažila v těch několika dnech, kdy byla mezi těmito vrahy. Thorn ani jeho kmeny nejsou pod vlivem žádného boha, aspoň podle ní. Je to jen krvežíznivá banda, která nezná žádné potěšení krom bitev a zabíjení. Ani ženy, zlato či moc. Krajinu prosvítilo slunce. Zářilo na zelené pláně před Karionem a i na Karion samotný, jehož věže se tyčily za linií jeho obránců. Několik paprsků světla dopadlo i na Ariannin obličej a ona se cítila znovu naplněná.

                Arianna předstoupila před Thorna, pohlédla mu do očí a pravila: "To co dělám, není pro Principuse ani Karion, ale pro Angiuse. On nám dává sílu a je jen na nás, jak ji použijeme." Neodmlčela se, ihned udeřila svojí hůlkou do země a ta se začala třást. Najednou se celá Thornova horda propadala do jámy. Thorn tak v poslední chvíli ještě chytil Ariannu a stáhl ji s sebou do jámy. Když se pak Thorn probral v jámě, byl prach všude, ale naštěstí aspoň slunce zde prosvítalo. Vstal a zařval hromovým vlasem "Kde je ta děvka!?" S Thornem začali vstávat všichni jeho válečníci, kteří se také zrovna probrali, ale Arianna nebyla nikde.

                Asi nebylo vhodné zrovna myslet na Ariannu, když se "něco" svíjelo kolem Thornových nohou. Thorn ihned vytáhl svůj dlouhý meč a zabodl jej do země. Když meč vytáhl, byl na něm nabodnutý červ dlouhý jako člověk sám a se zubatou tlamou, za kterou by se nestyděla žádná šelma.

"Jsou to červi! Válečníci, bijte je!" zvolal Thorn a věděl, co nastane. Tito červi zde žili i za jeho dob.

                Červi se slízali ze všech možných míst, neboť slyšeli v zemi tento propad do země, který znamenal jenom jediné - žrádlo zadarmo. Nyní se museli všichni v jámě pořádně otáčet, aby si zachránili zdravou kůži. Červi útočili ze všech stran s výjimkou vrchu, z nebe naštěstí žádný červ neskákal. Jedinou možností jak se ubránit útoku červa bylo zabít ho při jeho útoku a to bylo velice obtížné. Když Thorn mohl, setnul červa, který útočil na někoho jiného a stejně tak dělali i ostatní, taková vzájemná ochrana byla potřebná.

V jednu chvíli ucítil Thorn nebezpečí v jeho zádech. Byl to pocit, takový šestý smysl, který mu v boji občas zachraňuje život. Thorn se ohnal svým mečem a rozetnul jednoho útočícího červa ve dví. Ale při tomto seku si Thorn všiml i Arianny, která ležela a snažila se skrýt, hned pár stop od něj. Thorn neváhal a ihned se napřáhl mečem a sekl. Meč jí usekl ucho, projel klíční kostí a skončil v hrudi. Thorn meč ihned vytáhl a nechal Ariannu umírat na místě. Sám se musel bránit před útoky červů.

 

                Na povrchu zatím Principus zajásal nad náhlou změnou poměru sil. Nakonec nebude potřebovat ani pomoc Smyrenských rytířů, a když ho jeho abatyše prosila, aby mohla se svými sestrami v bílé blyštivé zbroji poměřit síly s barbary dřív, než je sežerou červi a postřílí lučištníci, Principus souhlasil. Principus pak dál sledoval dění v jámě, přestože prach vznášející se tam velice znemožňoval vidění.

                A tak abatyše sestupovala po lehce strmém širokém svahu do jámy i se stovkami svých sester. Hodlala se utkat s vůdcem barbarů, změřit s ním síly a porazit ho. Byl to pro ni konečně první skutečný nepřítel a to, že měl být právě decimovaný červy, neubíralo žádný lesk na takovéto výhře.

                Thorn a jeho válečníci už nebyli pod takovým tlakem červů, dokonce už téměř žádní červy neútočili, žádné větší ztráty nebyly, Thorn vyhrál s přehledem nad červy. Pak ale uslyšel cinkání zbroje a lidské našlapování ze směru, na kterém snad má být Karion a vojska Karionu. Musí to být nepřátelské vojsko, které nás má dorazit, pomyslel si Thorn a ihned začal formovat své válečníky. Netrvalo to dlouho a z prachu se na sestry, jež sešly do jámy, vyřítila celá Thornova horda. Thorn se skutečně střetl s abatyší. První mocnou ranou svým těžkým obouručným mečem jí srazil na zem, druhou mocnou ranou ji zničil štít a zlomil ruku, třetí rána už abatyši zabila. Byla stejně snadným soustem, jako každá jiná sestra. Thorn si klestil cestu opět vzhůru skrze mrtvé bojovnice a s ním i jeho kmeny.

                Za krátkou hodinu bojů se dostal na povrch a rozpoutal masakr všech, kdo se odhodlali bojovat. Obránci Karionu chtěli vytrvat v obraně i den než dorazí posily, ale Thorn jim nedal ani několik hodin. Vojáci Karionu z bitvy začali prchat.

                Thornovi válečníci zajali na 400 sester. "Náčelníku, co máme dělat s těma ženskýma? Říkají, že když je opustil sám Angius, tak se chtějí přidat k tobě a sloužit ti."

                Thorn na to odpověděl jen pohrdavě: "Takže ony přestávají bojovat, když prohrávají? Za to by si nezasloužily přízeň žádného boha. Rozdělte je na polovinu a postavte je proti sobě, ty které vyhrají, se budou moci připojit k nám." Pak si Thorn vybral jednu ze sester, která měla být výše postavená a vzal ji rovnou s sebou, aniž by se mohla utkat se svýma sestrami. Měla Thornovi ukázat, kde se ve městě skrývá Principus.

                Když Thorn vcházel do města plné kamenných staveb, už byl rozhodnut, že ho zboří, hned jak ho dobude. Thorna nikdo nevítal, všichni lidé, kteří to doteď neudělali, utíkali na druhý břeh řeky, která protínala město a jejíž jediný most dělal přirozenou obranu pro polovinu města. Tam však Thorn nemířil, šli do hlavní věže města, kde sídlil i Principus. Krásné domy města, jejichž fasády poskytovaly krásný pohled na malby umělců, hořely, a sousoší tak úžasně vytesaná, že jejich střepů na zemi byla neskonalá škoda. Začala zkáza města.

                Snadno vyrazili dveře věže a kráčeli svatým místem plným náboženských symbolů ve tvaru T v mnoha podobách, od zlata přes sklo po dřevo. Toho si ale Thornovi válečníci pramálo všímali. Postupovali po točitých schodech vzhůru. Pak vešli do temné kulaté místnosti, která vůbec nedávala najevo, že venku je slunečný den. Místnost byla naprosto bez oken, jen mírné plamínky svíček svítily u zdí, jinak byla místnost prázdná.

"Toto se mi vůbec nelíbí." řekl nahlas Thorn a opatrně pokračoval skrze místnost. Dveřmi do místnosti prošel ještě Friko a Ruvin, sestra, která je sem zavedla a ještě jeden z válečníků, pak se dveře náhle zavřely.

Thorn na to pověděl rozvážným a naprosto hlasem: "Ženská, to jsi nás tu zavedla schválně do pasti? Protože pokud chceš zemřít, tak stačilo říct už venku."

"Ne..., pane. Ale v pasti jsme." Její hlas přecházel zlehka do paniky: "Principus spolupracoval se Smyrenským vyslancem, který o sobě říkal, že je Angiusovým služebníkem, ale jeho srdce bylo temné. On nebyl člověk."

"Tak co to sakra je?"

"Upír" ozval se hypnotický hlas ze stropu, na který nedosvítilo světlo svíček. "A vy jste teď v jeho síti. Krev pohanů a krev někdejší služebnice Angiuse se nyní smíchají v jedno uvnitř jeho hrdla." A pak si neodpustil hlasité mlasknutí.

                Všichni tasili zbraně a hledali jej. Když postupně začínali zhasínat svíce, bylo jasné, že jde do tuhého. A ačkoliv Thorn neměl ponětí co je to upír, cítil jeho nebezpečnost ve vzduchu. Sestra si vzala do ruky poslední svítící svíčku do ruky. Stále věřila, že světlo ji ochrání.

"Copak vás nezajímá, jak může stvoření tmy sloužit bohu světla?" ozvalo se z jedné strany místnosti s hlasitým uchechtnutím.

"Nezajímáš mě, zbabělci, co se mi nepostaví v tváří v tvář mi jsou ukradení." odvětil Thorn

"Každý loví jinak, pohane. Oba jsme zrozeni z temnoty, ale já svoje schopnosti dal do služeb Angiuse. Já pomáhám zlepšovat tento svět. A dělám to i přesto, že v tom světě, který pomáhám tvořit, není pro mne místo. Ty spoléháš na sílu a já na..." hypnotický hlas nedokončil větu, šlo slyšet skok a zajeknutí jednoho z mužů. Thorn se ihned ve tmě vydal ve tmě za tím hlasem, ale našel jen další Frika, sestru a dalšího válečníka. Zakřičel: "Ruvine! Kde jsi?"

Z jedné strany místnosti šlo slyšet jakési sání. Thorn odhodil meč, se kterým stejně moc nesvede v tak úzkém prostoru s ostatními a vydal se za zvukem. Chytil jen jakýsi plášť, trhnutí a plášť byl najednou volný. Nahmatal pak Ruvina, ležel na zemi a z jeho krku tekla krev. Thorn zaklel.

"Kryjte si záda." zvolal Thorn a dodal: "Dostal Ruvina." A o rozzlobené reakci Frika netřeba povídat, ale naštěstí se nepouštěl do žádné bezhlavé akce, jen potichu zuřil.

"Je nad námi" zaječela sestra, ale upír na ni ihned skočil. To však byla jeho chyba. Thorn byl sice na druhé straně místnosti, ale skočil po něm a sundal ho ze sestry a hned mu i vrazil pěstí do obličeje. To však byl ale jenom začátek boje. Upír Thornovi ihned zaryl nehty mezi žebra a táhnul. Bolest byla nepředstavitelná, ale Thorn nepřestával v boji.

                Mířil upírovi na obličej, na končetiny či hruď, ale ničím se ho nedokázal dotknout, upír byl rychlejší. Když se upíra pokusil chytit, pokaždé se mu vysmekl. Ostatní se Thornovi snažili pomoci, ale ve tmě a v tak rychlém souboji nedokázali pořádně ani mířit se svými zbraněmi. Život všech závisel na Thornovi. A upír Thorna škrábal a bodal svými ostrými nehty, stejně tak i uštědřoval rány pěstmi.

                Nakonec ho ale Thorn dokázal natlačit ke zdi, kde už neměl upír takové možnosti k manévrování. Thorn ho už mnohokrát tvrdě udeřil, ale upírovi to moc nevadilo. V jeden okamžik se pokusil proskočit mezi Thornovou paží a nohou za jeho záda zpět do prostoru. Na to ale Thorn dokázal reagovat dost dobře a loktem ho srazil k zemi, rychle se vytočil, chytil upírovi hlavu ze zadu a vrazil mu jí do podlahy. Tak s ní projel podlahu od jedné zdi ke druhé, mezi kterými udělal dlouhou krvavou čáru. Thorn pak upíra přetočil na záda, klekl si na něj a mlátil upíra do hlavy svými pěstmi několik minut. Ostatní, kteří s ním sdíleli hrůzy této místnosti, se nezmohli na slovo, jen koukali na to, co Thorn dělá. Když už měl Thorn dost, krev mu stékala z obličeje, jeho vlasy byly od ní celé slepené a stékala jeho jizvami jako koryty řek dolů.

                Thorn vyrazil poslední dveře a za nimi stál Principus. A když se ten nadechoval k prvním slovům, Thorn ho prostě chytil pod krkem a řval na něj: "Kde je sakra Angius? Pro všechny bohy na tomto světě co musím udělat, abych ho donutil se mnou bojovat? Přisahám, že zabiju každého jeho věřícího, dokud nevstoupí na tuto zem a nepostaví se proti mně, jako bůh s mužem!" Přičemž začal Thorn proti Principusovi používat stejnou taktiku, jako proti upírovi, tedy rána Thornovou mohutnou pěstí za každou vteřinu kdy Principus nemluví k věci.

                A Principus skrze zničený obličej nakonec řekl: "Já jsem v Angiuse nikdy nevěřil!" To Thorna zastavilo v jeho běsnění. Principus pokračoval: "Chtěl jsem jen vládnout tomuto podělanému městu, tak jsem využíval kněžství pro sebe! Byl jsem bezdomovec, dokud jsem se nestal Angiusovým knězem, byl jsem bezdomovec. Byl jsem bezdomovec..." Tak se principus zhroutil na zem. A Thorn, zdrcený si sedl do jeho křesla. Uvědomil si, že všechno to krveprolití, a vraždění v Karionu bylo k ničemu. Toto není a nikdy nebylo Angiusovo město. Kdo ví, jestli vůbec kdy najde někoho, pro koho by Angius sestoupil na tento svět.

                Zděšení sestry, co byla s Thornem ve věži, bylo sžíravé. Byla celou dobu zneužívána podvodníkem, stejně jako všechny ostatní sestry a celé město. Na místě přísahala Thornovi věrnost.

                Ruvin zemřel ve vedlejší místnosti a Friko byl celou dobu s ním. Ale dnes zemřelo spoustu dobrých mužů. A určitě ještě zemře. Rytíři oděni v železe od hlavy k patě právě přejížděli kopec nad Karionem a hodlali se postavit nepřátelům Angiuse jednou pro vždy. V jejich čele jel samotný Smyrenský král. Polovina Karionu byla v plamenech, ale andělé naděje již přijížděli, symbolické křídla, která si připevnili na svá záda, měla ukazovat, čím jsou - tedy božími posly. Cval rytířských koní byla hymna naděje pro ty, kdo zůstávali Angiusovi věrní v druhé polovině Karionu. Pohané budou zmírat po tisících, Deus Vult!

 

 

Karionský Principus se skutečně snažil efektivně bojovat proti hrozbě blížící se hordy, bez spoléhání na zásah Angiuse. I když se dá říct, že spoléhání na posily Smyrenského rytířstva se taky neosvědčilo, dokázal zařídit aspoň to. Ovšem jeho vlastní schopnosti se slučovaly s jeho tužbami a tak elitní armáda složená z žen nemohla být pro Thornovu hordu regulérním soupeřem. Ne že by Thorn ženami bojovnicemi opovrhoval, ale když kterákoliv společnost nechá místo mužů bojovat ženy, je to důkazem její lenosti a zkaženosti, pak je střet s "barbary" nevyhnutelně zničující. Tak to taky Thorn bral a nehodlal prohrát pouze kvůli hezkým ženským tvářičkám. Tajemství střelného prachu, tedy oné "magie" zemřelo společně s Volonem, takže už jej nikdo nemohl použít proti Thornově hordě.

Čarodějnice v Thornových řadách znamenala těžkého narušitele, který však naštěstí nedokázal uškodit moc. To, co Arianna zjistila, si již nechá pro sebe a pro další mrtvé, které potká v posmrtném životě. Její konec nebyl nikterak strašnější, než život který musela prožitý v záři civilizace, ve které vyrůstala a následně se o ní duchovně starala.

Hřmění, které ozývá půdou ze západu, však přináší novou naději, která tak moc chybí v tomto zbožném městě bez žádné skutečné víry....

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky literatura

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.